
„Jak zatraktivnit povolání učitele u nás?“
Michal Komárek z Literárních novin mě požádal o odpověď na otázku, která teď zvučí v nadpisu článku. Do počtu 2000 znaků jsem se zprvu nedokázal, později nechtěl vejít, přesto zní text tak nějak „telegraficky“. Po dohodě s panem Komárkem jej zveřejňuji na EduInu jako víkendovou provokaci s podnadpisem
… stačí (si) to lépe užívat !
Kantoři mají v dnešní společnosti jinou roli než před dvěste, ale i než před dvaceti lety. Z role chodící knihy a ukazovátka se stávají manažery vzdělávání třídy. Myslím, že samotné pojmenování této změny může posílit prestiž učitelské profese.
Nejlepšími ambasadory zprávy „učit je fajn“ ale mohou být sami spokojení učitelé. Pro zjednodušený souhrn, který může osvětlit motivaci pro kantorskou profesi, jsem si vypůjčil koncept (ve vzdělávacím prostředí notoricky známé) Maslowovy hierarchie potřeb.
Fyziologické potřeby: V naší společnosti je naplníme nejsnadněji díky penězům. Platy učitelů jsou navždy-zelenou-písní, dovolím si zde možná provokativní výrok: každá pracovní pozice, kterou v desetimilionové populaci zastává množství v řádu stovek tisíc lidí, se musí smířit s průměrným (naštěstí ne mediánovým) platem. Radikální plošný nárůst je podle mého názoru sci-fi. V době ekonomické recese je plat učitele nemalý a hlavně stálý příjem. Cestou z kruhu ven je stratifikace pozic v rámci kantorské kariéry (o tom více níže).
Potřeby bezpečí: Učitelé se často cítí ohroženi. Čelí vysokým očekáváním ze strany vedení, rodičů i dětí. Řekl bych, že celková očekávání jsou vyšší než možnosti, už jen proto, že jsou často odlišná, někdy i protichůdná. Chybí všemi stranami sdílený a akceptovaný popis toho, co učitel musí a co už zkrátka nemusí. Rovnováha práv a povinností.
Potřeby sounáležitosti: Česká pedagogická kultura je solitérská. Máme zažitou představu jednoho dospělého v jedné místnosti s hromadou dětí, za které nese plnou odpovědnost ve všech ohledech. Bolesti provázející tvorbu školních vzdělávácích programů jsou jasným důkazem, že týmovost, sdílení, práce na společných cílích apod. nejsou v české škole doma. Odbornou pomoc často učitelé hledají až ve chvíli, kdy si neví rady. Chyby a nedostatky se spíše tutlají nežli nabízejí k poučení a kolegiální pomoci. Stručně: český učitel se cítí osamocený.
Kudy ven? Pro začátek by stačilo si tuto situaci připustit. S vyšším sebevědomím (viz bezpečí a standard kvality) a osobním nasazením při týmové rozhodování o kurikulu (viz seberealizace) je učitel na cestě k pocitu platného člena učící se komunity, která ho nakonec bude přijímat takového, jaký je, i s jeho nedostatky.
Možná trochu překvapivě právě zde zmíním další prostor pro zlepšení motivace učitelů – leadership ředitelů škol. Kvalitu a kulturu práce jako manažeři ovlivňují nejvíce a pokud mají důvěru a obdiv svých pracovníků, je to prospěšné pro všechny strany.
Potřeby sebeúcty: Spokojenosti se sebou a pocitu spokojenosti u druhých není možné dosáhnout bez ukotvení učekávání. Opět odkazuji na standard kvality učitele, který by měl pomoci orientovat se v tom, co ještě není dobře a co už je, co je dobrý výkon a co je nedostatečný, za co si vlastně učitel má zasloužit respekt, obdiv či pocit dobře odvedené práce.
Učitel by si rovněž měl pěstovat i (více či méně formální) horizontální kariéru. Pro ni není důležitý koncept nadřazenost/podřazenost, jde o uplatnění odbornosti. Může být průvodcem začínajícího učitele, koordinátorem školního kurikula, školním metodikem svého oboru, lektorem kurzů dalšího vzdělávání pedagoických pracovníků… příležitosti mohou být vytvořeny školou, ale učitel si je může najít i mimo její zdi.
Kognitivní a estetické potřeby: České vzdělávací předpisy jsou o generaci modernější nežli kompetence většiny stávajícího učitelstva (omlouvám se početné menšině za provokativní soud). Dávají obrovskou svobodu ve výběru metod, obsahu i jeho načasování. Málokterá profese nabízí tolik možností pro zdokonalování vlastní osobnosti, tolik prostoru klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Učitel si navíc může, při dostatečném profesním sebevědomí a vyjednávacích schopnostech, výrazně upravit či vybrat prostor, ve kterém tráví svůj pracovní čas. Tento rozměr není dle mého názoru učiteli dostatečně silně vnímán, využíván ani oslavován.
Potřeby seberealizace: O kantořině se často s patosem říká, že jde o poslání, nikoliv o „jen povolání“. Osobně mi to zní skoro sebemrskačsky, jako nějaká vznešená oběť. Tvrdím, že rozumný učitel má rád svou práci, protože je to cesta k jeho vlastní (!) seberealizaci. Učitelství je natolik komplexní obor, že se v něm dají uplatnit snad všechny osobní vlohy. Spolutvorba školního vzděláváciho programu je vedle toho jedinečná příležitost pro přenášení vlastních hodnot a představ do života stovek dětí i jejich rodin.
Učitelství je dálnicí pro naplnění osobního potenciálu. Jak říká klasik naší doby: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“.
Jak tedy zvýšit atraktivitu učitelské práce? Zavést standard kvality profese učitele, vymezit se od role sluhy systému, klást důraz na autonomní práci se vzdělávacím obsahem, formami práce i předávanými hodnotami, pojmenovat nefinanční benefity… a otevřeně o tom všem mluvit.
36 Komentáře
Zajímavý text. Jestli dobře rozumím, tak říkáš: Dokud budou učitelé říkat, jací jsou chudáci, budou vnímáni okolím jako chudáci. Když začnou říkat, že mají povolání, které jim lze z řady důvodů závidět, tak začnou být vnímáni jako lidé, kteří si svým vzděláním a významem vykonávané práce zasloužili povolání, které jim lze závidět z řady důvodů – jistota platu, profesní autonomie, pružnost v části pracovní doby atd.
Problémy mohou být v tom, že v české společnosti se nenosí říci: jsem úspěšný a mám práci s řadou zasloužených výhod, ale sluší se fňukat. A dále: existuje zde skupina lidí, kteří své potřeby existenční a/nebo existenciální uspokojují tím, že utvrzují učitele v tom, jak jsou na tom špatně hmotně (např. odboráři), anebo jak nedůstojná práce by byla řídit se třeba podle osnov (část reformátorů).
Na rozdíl od Tebe vkládám míň nadějí do standardu procesu a víc bych věřit na standard výkonu (evaluační standardy). O. Hausenblas tuším definoval standardy (výkonu, tedy třeba ČJ a M) jako spravedlivá očekávání. Spravedlivá vůči žákovi, ale i vůči učiteli, myslím. Věřím, že standardy by mohly učiteli, který učí běžné děti, dát v nejistotě profese jistotu, že zvládl, co zvládnout má, a přitom mu nechat hodně volnou ruku v tom, jak toho dosáhne.
Vím, že všechny příměry jsou zavádějíci, proto prosím o shovívavost k následujícímu:
Když stavím barák, chci k tomu mít stavební dozor. Při kolaudaci může všechno fungovat, ale za pár let se mi rozsype elektryka, zjistím, že stěny vyzařují rakovinotvorné něco, barák nevětrá a plesniví … je těžké pak vymáhat kompenzaci po stavební firmě… tak si jejich výstupy průběžně ověřuji už při jejich práci.
Přeneseně: jsem rodič a neznám učitele, kterému svěřuji své dítě, svou cestu k nesmrtelnosti, zdroj mé radosti a terč mé starosti… za jak dlouho poznám, že dítě odpovídá nárokům dle evaluačních standardů? A co si pak na škole, učiteli apod. vezmu, když mé zkolaudované dítě později zkolabuje?
Evaluační standardy … ANO!
Představa o tom, co je to „dobře učit“ … taky ano.
Ty dvě věci se přece nevylučují a obě mi připadají důležité.
… je to už trochu mimo rovinu, kterou jsem v článku nahodil, vydá to na samostatnou diskusi… možná by v rámci evangelizace učitelské práce stačilo zajistit, aby rodiče i učitel měli sdílenou představu, jak pracuje s dětmi, za co přijímá odpovědnost a za co už ne … a třeba se tomu nemusí říkat standard (a třeba jo).
Ano, proto většina zemí chce mít popsány v evaluačních standardech ročníkové výstupy. Jenže to by u nás znamenalo přiznat, že RVP je v této podstatné věci překonaný dokument. Obama si dokonce pohrával s myšlenkou testovat plošně děti každé čtvrtletí, aby se zjistilo, zda nezaostávají, ale to je už se zdá problematické i takovému obhájci standardů a testů, jako jsem já.
U procesuálních standardů mi spíš dělá starost, kdo bude v praxi jejich naplňování posuzovat: nevím, zda to může být nezaškolený laik (rodič, zřizovatel), ředitelé zatím u nás hospitují ve srovnání se zahraničím málo a moc se jim do toho nechce, takže to budou inspektoři. A tam se obávám mechanické aplikace a ohrožení profesní autonomie. Ve srovnání s tím testy nenesou riziko subjektivity při aplikaci. Hm, tedy až na skórování otevřených odpovědí a slohů, že.
Škola nebo učitel, kteří se „nějak“ profilují, by měli mít jako součást profilace nastavené i zpětnovazební mechanismy. Třeba není nutný univerzální standard, ale když někdo tvrdí „soustředím se na inkluzi“, měl by umět říct „a poznáte to podle toho, že …“. Kritické myšlení s tím pracuje léta, standardy ISSA (nyní adaptované pro Začít spolu v ČR) mi už před deseti lety přišly jako inspirativní pro vlastní učitelskou práci, aniž bych učil podle ZaS…
Nehledám řešení pro školský systém (myslím, že přijdou jiní sekáči, kteří se nezakecají), snažím se pojmenovávat dílčí problémy a nabízet inspiraci. Někdy mi připadá, že školství je vnímáno jako školstvo, monolit, a že všechny změny či inovace či kontrolní mechanismy či bůhvíco je zapotřebí aplikovat plošně a brzy. Já to tak nevidím, vidím (sta)tisíce jednotlivých učitelů s jejich odlišnými třídami a jejich osobními preferencemi, tisíce škol s jejich možnostmi a omezeními… a stovky tisíc jednotlivých dětí, které se tohohle historicky krátkého projektu, kterému se říká školní docházka, účastní. Každá dobrá malá změna dobrá.
Díky dosavadní diskusi pod článkem bych v něm asi vypustil pojem „standard kvality“, protože vzbuzuje velké emoce a nepomáhá porozumění (každý vidí jeho obsah a rozsah jinak), a napsal bych „vysvětlit všem zainteresovaným co učitelé dělají a proč a co by už dělat neměli a proč“. Vím, že by to bylo strašně složité, další debaty… jenže v nich by se nacházelo porozumění, možná by se pak i sdílelo… Kdybych řediteloval, asi bych tomuhle věnoval kus času. Těšil bych se na workshopy, na kterých bychom to dávali s učiteli dohromady (museli bychom se explicitně vymezovat vůči oněm mnoha nárokům) a na představení výstupů Školské radě a pak zájemcům ze strany rodičů… a jak bychom to pak dostávali do školního řádu či smluv s žáky a … jak by na základě toho někteří kolegové odešli a jiní by naopak chtěli přijít… mnojo…
… prostě mám teď pocit, že slovo „standard“ může odvést pozornost od hlavního sdělení článku, totiž že učit je prima práce a že se diskuse o školství věnují negativům, zatímco pozitiva nejsou vyzpívána dostatečně nahlas… a přitom by mohla tato píseň přivábit do škol mnoho zajímavých lidí.
Já vím, že článek není o standardech, ale nedá mi to. Mně se vždycky u těch standardů procesu vybaví: Operace se podařila, pacient zemřel. Proto se zaměřuju na ty standardy na výstupu…
Pane Křístku,
mně se struktura, kterou jste nastínil, líbí. Pokud mě provokuje, tak rozhodně ne k nesouhlasné reakci, nýbrž k rozhodnutí „přeložit“ si do Vaší struktury to, jak o problému „zatraktivnění učitelské profese u nás“ přemýšlím sám. A dělám to už dlouho.
Doufám, že k podobnému „překladu“ se rozhodnou aspoň někteří další, protože to je cesta, jak každý může najít ve svých úvahách díru. Případně jak ji může najít v úvahách Vašich. Chci Vás proto v této souvislosti požádat, abyste zde trochu obšírněji pojednal potřebu, která asi patří do kategorie „bezpečí“. Řada diskutujících zde na EDUinu ji zde vyjadřuje zhruba takto: „Dělal(a) bych svou práci mnohem raději, kdybych se mohl(a) zbavit těch příšerných žáků!“
Někdy jde o několik jedinců, jindy o většinu třídy. „Příšernost“ žáků spočívá někdy třeba v tom, že „nečtou“, jindy v tom, že „v deváté třídě neumějí zlomky“. Někteří systematicky vyrušují, jiní na školu ostentativně kašlou.
Samotná vazba „zbavit se jich“ zjevně souvisí s tím, o čem píšete v kategorii „sounáležitost“. Pokud to znamená „vystrnadit je jinam“, jde o docela zvláštní velmi nekolegiální postoj: „Já budu v suchu, a (neznámý) kolega či kolegyně ať si to vyřeší po svém!“
Už z toho se mi zdá, že žádná řešení založená na masivních přesunech žactva nemůžou fungovat — z pohledu učitelstva jako stavu a samozřejmě ani z pohledu celospolečenského. Nicméně, „problém příšerných žáků“ je dnes objektivně velký. Při hledání cest, jak u nás zatraktivnit učitelské povolání, se mu samozřejmě nelze vyhnout.
Děkuji. OB
Dobrý den,
děkuji za vstřícný komentář. Rovina „bezpečí“ mi přijde stejně kritická (v neutrálním smyslu slova) jako vám. Děkuji za pobídku k obsáhlejšímu pojednání, delší dobu se na to chystám. Už jsem se dokonce začal rozepisovat do tohoto komentáře, ale páchám CTRL X a počkám, až se mi to seskládá do blogpostového tvaru… k tomuto článku bych to ale nechtěl přímo vztahovat, protože náročné klienty mají i právníci, sociální pracovníci nebo prodejci aut… a já jsem se chtěl vyjádřit k tomu, co považuju na učitelské profesi za mimořádné a opomíjené.
Standard kvality profese učitele? Až budeme potřebovat zvýšit aktraktivitu soustružníků, předepíšeme jim jako řešení standard kvality? Nebo je to řešení šité na míru právě jen učitelstvu? Vznikne jen další cár papíru.
Atraktivitu čehokoliv pozitivního zvyšuje popis vlastností (koukněte se na keynotes Steva Jobse). Standard kvality učitelské práce mi připadá důležitý pro vysvětlení toho, co učitel má a nemá dělat, jak to vypadá, když se to dělá správně, a co se dělat nesluší (vč. popisu „černé pedagogiky“).
Nevím, jak je tomu u soustružníků, nicméně řemesla se řídí poměrně tvrdými normami – je tam kontrola na výstupu. U učitelů tomu tak (zatím) není, proto je dle mého soudu vhodné sledovat proces, způsob práce, který je nepochybně složitější a variabilnější v učení nežli v soustružení.
Podívejte se třeba na standard IPMA pro projektové manažery. Držitelé IPMA certifikátu jsou hrdí na to, že patří k profesionálnímu cechu. Uvádím záměrně IPMA a ne PMI, protože je naší kultuře bližší, postavený na kompetencích a ne popisech procesu a nástrojích (byť i ty jsou nezbytnou součástí standardu). Autoři o něm mluví jako o „standardu profesionálního chování“, to mi připadá jako inspirativní pojmenování.
Projektových manažerů (nemyslím těch, kteří se jimi stali podepsáním smlouvy v ESF „projektech“, to je na jiný blogpost) je u nás méně než učitelů, ale protože jsou výstupy jejich práce podrobovány průběžné a tvrdší kritice, sami cítí potřebu standardu… sami se k němu hlásí a často si sami platí certifikaci. Když mají někomu vysvětlit, v čem je jejich práce přínosná a jak se pozná kvalitní výkon, mají se o co opřít. Několikasetstránkový cár papíru, podpořený podpůrnými publikacemi a vzděláváním, je v tomto případě funkční.
Celkem se mi líbí publikace Steb by Step ČR Kompetentní učitel 21. století. Díky němu si může školsky gramotný rodič samostatně vyhodnotit, zda je práce učitele v souladu s programem Začít spolu, učitel si zase může říct, jaké nároky na něj ZaS klade… hodnocení výkonu učitele pak má přesný slovník, strukturu… není to žvatlání či simplifikující soud „je to dobrý / mizerný učitel“.
Na závěr mé dlouhé reakce na váš krátký komentář píšu: je mi v této diskusi jedno, jak to je se soustružníky, standard nemusí být univerzální řešení pro všechny profese… ale v řadě pohledů na práci učitele může být vynikajícím pomocníkem.
A co se stane, když učitel ten standard nebude splňovat?
Tu otázku myslíte vážně? Omlouvám se, ale za odpověď nestojí.
Pro teoretické blábolení asi za odpověď nestojí. Ae jaká je skutečnost? Na jedné straně budete vyrábět jakýsi standard (o kterém stejně nemáte jistotu, zda a jak bude fungovat, vždyť srovnání s manažery silně pokulhává – možná jako se soutružníky), na straně druhé ale budeme rádi, když dlouho zůstanou učit nekvalifikovaní (hlavně jazykáři a ajťáci) a důchodci. Sepsat zase nějaké lejstro může být otázkou jednoho odpoledne (plus dva týdny diskuse na portálu rvp), ale důsledky nás mohou otravovat ještě léta. Ovšem my se mezitím můžeme naivně opájet formální horizontální kariérou a na vizitky si místo učitel můžeme vytisknout „manažer vzdělávání“. Hurá, už teď se cítím lépe.
Promiňte, napsal jsem několik odstavců jako odpověď na váš první stručný komentář. Nenaznačil jste ani slovem, zda s těmi myšlenkami nebo informacemi souhlasíte, a jen jste přidal obligátní „acogdyž“.
Je mi líto, ale diskusi v této kvalitě nehodlám věnovat energii.
Z obsahu vašeho komentáře čtu, že jste učitel. Z faktu, že pročítáte portál EduIn čtu, že nad svým povoláním přemýšlíte. To je moc fajn a budu potěšen, pokud vám byl můj příspěvek jakkoliv k užitku a přeji dobrý start do nového školního/pracovního týdne.
Přidat komentář
Standardy kvality se ve vzdělávání objevují v řadě případů. Např. existuje standard montessori třídy (co je třeba zajistit, aby dobře fungovala), nebo Kritické myšlení či Začít spolu mají své standardy pro učitele, výuku, lektory… Ovšem „Standardy“ připíchnuté k RVP ZV jsou spíše minima a výše uvedeným standardům jsou velmi vzdálené!
Právě jste objevil, že standardy Začít spolu, Montessori apod. jsou standardy procesu, zatímco standardy přidané do RVP jsou evaluační standardy produktu. Nutně si proto musí být vzdálené, protože popisují úplně jiné věci – v jednom případě průběh vzdělávání, v druhém výsledek vzdělávání. Bystrý je i postřeh, že to jsou minima, neboť zadání bylo vytvořit minimální standardy. Je to uvedeno i v komentářích k nim: „Standardy jsou vytvořeny pro minimální úroveň, tedy stanoví nepodkročitelné minimum…“
(http://www.msmt.cz/vzdelavani/standardy-pro-zakladni-vzdelavani-1)
Doufám, že u minim nezůstaneme, minima jsou jen krokem k popisu výsledků práce učitele.
Díval jsem se na výsledky výzkumu týmu kolem Tomáše Janíka, co je podle učitelů nejdůležitější součástí dobrého kurikula (konkrétně šlo o RVP G). Jasně dominují charakteristiky cílů a základní učivo, stanovení procesuálních charakteristik učitelé a ředitelé na centrální úrovni neočekávají. Je samozřejmé, že učitelé a ředitelé nejsou jediní aktéři, jinak se na to mohou dívat třeba rodiče nebo inspekce. Ale uvádím to, že učitelům dá spíš pocit bezpečí popis učiva a výstupů než popis kvality výuky.
Ano, inovativní směry se zaměřují na standardy, které popisují ony inovace – tedy nové metody a strategie, případně odlišné podmínky, vzdělávání. Tím se liší od toho, co chtějí neinovativní učitelé… Definují totiž kvalitní výuku.
Tyto úvahy pomíjejí, kolik procent žáků u nás chodí do „inovativních“ škol. V zahraničí je to, pokud vím, tak že alternativní školy (Montessori…) mají podíl asi 1 %. Samozřejmě je to skvělé, když mají své procesuální standardy. Ale taky potřebujeme nějak hlídat kvalitu i v těch zbývajících 90 nebo 95 nebo 99 procentech škol. Pro ty je snaha vytvořit minimální výstupní standardy. Říkáme tím masám učitelstva: udělejte si to, jak chcete, je na vás, zda se budete inspirovat u Komenského, Vygotského, Montessori, Sárköziho, Hausenblase nebo kde chcete, ale je potřeba, aby nakonec Vaši žáci uměli toto, toto, toto.
Řada diskutujících zde na EDUinu ji zde vyjadřuje zhruba takto: „Dělal(a) bych svou práci mnohem raději, kdybych se mohl(a) zbavit těch příšerných žáků!“
… Samotná vazba „zbavit se jich“ zjevně souvisí s tím, o čem píšete v kategorii „sounáležitost“. Pokud to znamená „vystrnadit je jinam“, jde o docela zvláštní velmi nekolegiální postoj: „Já budu v suchu, a (neznámý) kolega či kolegyně ať si to vyřeší po svém!“ .
Pane Botlík, fascinuje mě Vaše odvaha lhát. V žádném diskusním příspěvku od učitele jsem tu nikdy nečetl nic tak stupidního – zbavit se příšerného žáka jeho vystrnaděním do třídy ke kolegovi, jak píšete. Můžete uvést, odkud čerpáte?
Pokud je to další Vaše obvyklá manipulace čtenáři a vulgarizace myšlenek jiných lidí, a to nejhnusnějším možným způsobem, tak, abyste co nejvíc ublížil a pošpinil, pak mě to ovšem nepřekvapí.
Jasně že žádný učitel není nadšen, má-li ve třídě pracovat s desítkou nevychovaných a neukázněných žáků, kteří nerespektují téměř žádná pravidla a jejichž cílem pobytu ve škole je všemožně vyvádět, kteří neakceptují žádné možnosti vtažení do sebezajímavější výuky a jimž je největším potěšením rušit při práci ostatní. Často se takoví žáci zaštiťují bohatstvím nebo politickou mocí svých rodičů. Ale nikdo přece neřekne – dejte ho pryč, ať mě ho ředitel zbaví. Zmizet by měl tento jev z celkové výchovy, ze školského prostředí, ale i z rodin. Ten žák za své chování ani tak nemůže, to my dospělí jsme selhali – jenže odpovědnost a řešení si vylíže jen a jedině učitel. Toto ať zmizí, ne ten žák.
Udělěj přijímačky na peďák jak na medicínu
Uč se praxí a dělej výzkum během studia
Zkus méně arogance a poučování rodičů
Pracuj ze slabými dětmi
Když nemáš autoritu a neumíš inspirovat, běž dělat jinam, neřvi a nevydírej děti známkama
Vzpomeň jaký učitel tě ve škole inspiroval a jaký prudil
Měj děti RÁD
Používej vlastní, ne předžvýkanou, fantazii a kreativitu
Dostaň za to 50 litrů
Zajímavé postřehy. Jen jedna dílčí poznámka k tezi: „Udělěj přijímačky na peďák jak na medicínu
— Uč se praxí a dělej výzkum během studia“ Pokud jde o tu analogii mezi medicínou a učitelstvím, v něčem funguje a v něčem ne, hodně se tím zabýval Jiří Mareš. Myslím, že učitelství a medicína mají společné, že to jsou klinické profese, v obou případech by odbornost učitele/lékaře měla spočívat ve schopnosti vhodně aplikovat obecné poznání oboru na případ konkrétního klienta. Proto kvalifikace daného odborníka nespočívá tolik v tom zobecňovat, tj. dělat výzkum, ale naopak obecné, co vyzkoumali jiní, přenášet do jedinečné situace. Občas si kladu otázku, proč šestileté studium medicíny vedoucí k titulu doktor nevyžaduje diplomku (pokud se nepletu, je nepovinná, nevím, kolik procent mediků ji píše). Možná by se i na pedagogické fakultě ta energie a čas vložené do naučení (se) studentů, jak sepsat bakalářskou/magisterskou práci, daly využít nějak užitečněji.
Myslíte, že zrovna výzkumem se zrodí dobrý učitel?
Pánové,
v poslední době nestíhám kvůli pracovními a osobnímu vytížení diskusi na EDUinu. Přesto jsem si příspěvek Dominika Dvořáka přečetla – a velmi mě zaujal.Tím se omlouvám všem dalším debatérům, pokud budu přehlížet jejich argumenty či na ně nereagovat.
Ráda bych vnesla do diskuze krapet ženského praktického pohledu – když dovolíte.Asi Vaše odborné argumenty trošku uzemním, i za to se omlouvám 🙂 Zcela respektuji, pokud se mnou nebudete souhlasit; jen mě prosím omluvte v případě, že již nestihnu odepsat…
Předem prosím přijměte mé prohlášení, že své studenty naprosto respektuji jako originální lidské bytosti; práce s nimi mě baví a nepatřím k těm, kteří hořekují nad tím, jak jsou nemožní (mimochodem předevčírem jsem se setkala s podobným typem kantorky jako jsem já; neučí však na prestižním gymnáziu, nýbrž na učňáku :-)) Tak tedy:
K potřebám bezpečí: Ano, učitelé se často cítí ohroženi. Oni totiž čelí jakýmsi očekáváním ze strany vedení, rodičů i dětí. Já bych nahradila slovo „vysokým“ slovem „zjednodušeným“. Ze strany vedení to funguje tak, že zásadně musíte vynikat v nějaké tabulce či grafu. Hořekování nad faktem, že někdy obdržíte třídu disponovanou (protože se do ní dostal třeba každý třetí uchazeč) a někdy máte „posbíráno“ napříč všemi uchazeči, protože jich byl nedostatek, u nikoho neobstojí. Neobstojí ani fakt, že časová dotace Vašeho poředmětu je prostě jiná (menší) než časová dotace stejného předmětu na jiné škole. Jistě pochopíte, že se v třídách různě disponovaných vyučuje přece jenom jinak a že výsledky nejsou srovnatelné. Občas Vám vysvitne naděje v tom, že se začínají dělat vstupní testy studijních předpokladů a vstupní testy v rámci jednotlivých oborů, takže se můžete utěšovat tím, že u se u výstupních testů bude řešit „přidaná hodnota“ – tedy jak studenti pokročili ve vědění a jak na sobě zapracovali…Nicméně pro kantora z toho plyne jediný fakt – je neustále na pranýři. Je jedno, co má za sebou a jakých úspěchů předtím dosáhl. Musí SPLNIT OČEKÁVÁNÍ (ó jaká podobnost s pravidly CERMATu při hodnocení maturitních slohových prací! Vždyť realita je přece daleko složitější!) Ze strany rodičů převažují stereotypy – kantor má být tvrdý a nekompromisní ( protože jen tak naučí, byť učí děti blbosti.). A studentská očekávání? Ty by měl dobrý kantor zvládnout.Často mluvím se studenty o motivaci vnitřní – tedy o té, kde cílem je porozumět problému, nikoliv dostat jedničku z toho, co se jim podaří opsat.Věřte, že rozumí. A často se stane, že náladu ve třídě mění studenti, kteří se vrátili ze zahraničních stáží…
Další potřeba – potřeba sebeúcty. Jistě, ovšem já to vnímám jako typicky český problém. Nevím, jestli je v pořádku v našich vodách být dobrý a v něčem vynikat. Já si myslím, že vynikám (pro svou školu jsem získala v rámci svého oboru velice prestižní ocenění), nicméně, v českých podmínkách je to pravděpodobně úplně jedno – nebo spíš je to mínus 🙂
Dále čtu ve Vašem článku, že by si měl učitel pěstovat horizontální kariéru; pro ni není důležitý koncept podřízenosti/nadřazenosti, jde o uplatnění odbornosti. Stoprocentně souhlasím. A to žádnou Vámi jmenovanou „funkci“ nemám :-). Já si z gymnaziálních studií pamatuju kantory, kteří byli skutečnými odborníky. Jsem šťastná, když studenty nadchnu pro svůj obor; pro kantora je to myslím obrovský motivační motor.Dnes se však prostor učitelského působení rozšiřuje ještě dále. Posláním se naše povolání opravdu stává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že strávíte opravdu velmi podstatnou část dne s
lidskými bytostmi, které mají své problémy a Vy s nimi trávíte docela podstatnou část dne…V té chvíli je nakonec paradoxně lhostejné, jak velmi jste odborně disponován, podstatou je ochota pracovat na někom jiném, pomáhat mu.
Nevím, jak zvýšit atraktivitu učitelské práce. Musel by se totiž změnit postoj společnosti k učitelům. Ještě dnes slyším výtky týkající se pracovní doby či dvou měsíců prázdnin. Nemám sílu někomu vyvracet, že to není pravda, že jsem například dnes celý den opravovala písemky a chystala projekty. Nemám sílu se prát s rodiči, kteří svým dětem tvrdí, že učitelka je zaručeně blbá. Chtěla bych však říct celé společnosti, že se příšerně plete, když tomuto stavu nefandí. Nejde o nic míň než o naše děti. Jako matka netuším, co by mohlo být větší motivací ke spolupráci…
Všem pěkný večer a taktéž omluvu za poněkud emocionální příspěvek:-) Lenka Dohnalová
Omlouvám se, samozřejmě reaguji na příspěvek Nikoly Křístka 🙂 Lenka D.
Pane Nový,
na těchto stránkách se od jara diskutuje o státní maturitě. Celá řada diskutujících zde vyjádřila naději, že tato zkouška konečně způsobí odliv žáků (které jsem v později rozvedené zkratce označil za „příšerné“) z maturitních oborů do nematuritních. Nemůžu sice dokázat, že mezi těmito diskutujícími bylo mnoho učitelů, protože jejich skutečnou identitu neznám, ale vycházím z toho, že mnozí z nich se za učitele sami označili. Podle dosavadních výsledků státní maturity soudím, že by šlo ročně o nejméně 10 tisíc až 20 tisíc žáků, což je počet pohybující se mezi desetinou a pětinou populačního ročníku.
Dělal jsem si čárky, kolik z těchto učitelů si položilo otázku, zda se na nezdaru podobně neúspěšných žáků aspoň zčásti nepodílela škola (a že by se tedy školství mělo starat o nápravu). Nebo otázku, zda není potřeba tyto žáky — i když by se na jejich škole v budoucnu neobjevili — něco důležitého naučit, neboť jinak jim to bude v životě chybět. Těch čárek bylo asi pět.
Interpretace, že učitelé chtějí příšerné žáky vystrnadit na stejné škole do třídy ke kolegovi či kolegyni, je pouze Vaše. Ani to ovšem nebylo ještě nedávno nic neobvyklého: na mnoha základních školách s více paralelkami v ročníku měnili v průběhu školní docházky složení tříd tak, aby se v „áčku“ postupně sešly nejnadanější děti. Podobná praxe má samozřejmě svá pro a proti — nicméně například v Dánsku ji zakazuje zákon.
Mé tvrzení o nekolegialitě je implikací (Pokud to znamená „vystrnadit je jinam“). Nechával jsem totiž panu Křístkovi prostor, aby se sám vyjádřil také k jiným cestám, jak se učitelé chtějí „zbavit“ příšerných žáků. Například zavedením dalších zkoušek na nižších úrovních, resp. hrozbou, že u nich žáci neuspějí. Nebo převedením žáka do základní školy praktické, i když tomu neodpovídá jeho intelektová úroveň (možná se ty školy dnes už jmenují jinak — tyhle detaily nesleduji).
Ani to nepokládám z řady důvodů za šťastné, ale budu rozumět tomu, když Vás naštvu i tímto svým názorem.
„popis toho, co učitel musí a co už zkrátka nemusí“
To by bylo velice užitečné, mám pocit, že naposledy se o něco takového pokusil Pracovní řád z roku 1964.
Jak zatraktivnit povolání učitele? Budeme na sebe všichni hodní. 🙂
Vím, že to bude znít jako klišé, ale doku se do školství nedotanou mladí lidé, které učení a práce s dětmi opravdu baví, české školství bude stále upadat. Ale mladé lidi školství z důvodu malých, mnohdy až komických mezd nezajímá. Radeji se nechají zaměstnat v komerční sféře.
Vážení,
bylo tady již vyřčeno spousta skvělých myšlenek… dnes jsem zaslechla o zvýšení platů poslanců o 10000 Kč a naopak snížení rozpočtu MŠMT v oblasti platů učitelů o 0,5mld Kč …. nejde o peníze, ale o to , jak si naše vláda a následně i veřejnost váží vzdělání … ona totiž ta vážnost nikdy a nikým z vedení našeho státu žádným způsobem ani vyřčena nebyla, stále vlastně o nic nejde…. takto se k tomu určitě ve Finsku nestaví. A motivace pro učitele opravdu už skoro žádná není a za chvíli to dopadne jako v Estonsku, kde udajně dle výše uvedených informací musí učitelé mít další práci, aby se uživili. V řadě případů už to tak je teď. Takže v samém finále je to zase o penězích…. bohužel !!!
Dobrý den, zajímavé postřehy, skoro z každého můžu něco podepsat.
Chtěl bych jen upozonit na několik nereálných očekávání. Ředitelem školy jsem už skoro 20 let. V letech 1993- 97 jsem působil na ZŠ a docela dost jsem se věnoval práci s pedagogickým sborem. Snažil jsem se o leadership, i když jsem tehdy to slovo neznal :). V letech 1998 – 2000 jsem se učil být ředitelem gymnázia, posléze jsem byl 4 roky ponejvíce stavbyvedoucím. Po sloučení dvou velkých škol v rámci optimalizace (redukce) jsem byl nucen být krizovým manažerem (ze 100 zaměstnanců na 50) a opět stavbyvedoucím, škola se nám rozpadala. Posledni 3 roky jsem projektovým manažerem, protože standardními rozpočty (mezd ani provozu) nelze ani naplněnou školu v podstatě ani udržet v chodu, natož něco modernizovat. Dnes nelze očekávat, že se ve své profesi budou ředitelé škol věnovat leadrshipu, protože jedna nezvládnutá veřejná zakázka je bude stát místo. Rád bych, ale úkoly jsou již úplně jiné. Samozřejme deleguju, mám skvělé zástupce a hodně zvládnou vedoucí učitelé předmětových komisí… Ale mně to chybí :(!
Co se mladých učitelů týče, máme ve škole velmi nadějné kolegy. Ale najít je a získat, to je horror. Pokus omyl (v důsledku na dětech). Ale kde by se brali ambiciozni mladí učitelé, když je často pedagogický obor tím pátým v pořadí, na který se mladý člověk hlásí… Na trhu práce soutěžíme o mladé schopné vysokoškoláky.Co jim nabízíme – za plat, za perspektivu profesního růstu. Prázdniny jsou fajn, ale pokud je mladí učitelé tráví za pípou v zájedním hostinci, aby si vydělali na bydlení, neplní účel. Alespoň, že ministr Dobeš mladým přidal na těch 2O tis. hrubého nástupního platu, jinak nevím. Ale typicky českým řešením bylo, že to je na úkor těch starších, zkušenějších :(.
Přesto znám a ve sboru mám řadu skvělých učitelů, kteří dělají víc než musejí… a rádi. Takže to jde. Škoda, že jim nemůžu přidat a jejich práci ocenit víc. S 8% nadtarifů to fakt moc nejde (v roce 1994 jsem měl v nadtarifech 3O%).
Naše školství chřadne na nesmyslných reformách, děsivé administrativě a neefektivitě mnoha poloprázdných škol. Vize rezortu žádná, jen osobní preference ministrů a školských úředníků. Kdo je zrovna u vesla, vypotí skvělý nápad… INDOŠ, plošné RVP a ŠVP, OP VK, státní maturity. Po odumřelých projektech zůstane veškerá administrativa, úředníci, kontroloři… Podpora, motivace, ocenění… věc téměř neznámá.
Ach jo, ještě že ty děti umí někdy tak potěšit. Přišla za mnou tuhle studentka prvního ročníku, že mne pozdravuje její švagrová. Prý jsem jí kdysi ukázal, že je matematika srozumitelná. Že mi moc děkuje a vzpomíná. Tak snad se mi to ještě chvíli bude dařit i dnešních studentů, aspoň sem tam. Je fakt, že tohle je víc než ty peníze :).
Jen k několika bodům z textu autora:
Přijde mi, že většinou tu spíše nenabízíte reflexi a řešení stavu českého školství, ale spíše nabádate, jak uspořádat nedělní výlet na Jupiter. Většina ze zde uváděných argumentů je mimo realitu české školy. Důstojné platové ohodnocení učitele je základ, kterým vše musí započít. Mantra o krizi a šetření je jen chabou náplastí na skutečnost, že na systematickou podporu vzdělanosti se v ČR již několik let úmyslně kašle. Smiřovat se s jakýmsi chimerickým průměrem platů a tzv. jistotou je již v současné době neaktuální. Další avizované škrty pro 15-20% učitelů mohou v brzké době znamenat ztrátu pracovního místa. Pro ty zbylé je vyslán jasný signál: lze Vám plat dále snížit…nová „tabulka“ to umožňuje. Navíc učitel skutečně není manažer vzdělávání. To, že se v textu nehovoří o vzdělanosti, ale jen o vzdělávání je více než symbolické. Osobně se z učení raduji,popularizací oboru ve formě přednášek i publikování doslova žiji, ale to neznamená, že musím jako flagelant trpně jásat nad tím, jak je v ČR školství podfinancováno. To je opravdu něco zcela odlišného. Situace je vážná, může však být i hůře.
Máte pravdu v tom, že nenabízím řešení stavu českého školství. Ani o to neusiluji. Takovou ambici bych na mé straně přirovnal snad jen … k výletu na Jupiter :).
K vašim bodům mám pár otázek, pokud dovolíte.
Které argumenty v článku (není jich tam, pravda, moc ;)) jsou mimo realitu české školy ?
Kolik peněz přináší důstojnost?
Proč „učitel skutečně není manažerem vzdělávání“?
Kteří flagelanti jásají nad tím, že je české školství podfinancováno?
Čeho je symbolem absence pojmu „vzdělanost“ v článku?
Co znamená zájmeno „To“ v předposlední větě?
Prosím, nevykládejte si ty otázky jako projev arogance, opravdu bych rád porozuměl tomu, co chcete sdělit. Děkuji.
Kolik peněz přináší důstojnost?
O něco výše padlo jakési srovnání s lékaři (přijímačky). Co kdybychom srovnali přístup lékařů a učitelů k platovým požadavkům? Lékaři si jednoznačně řekli o masivní zvýšení platů. Žádné drobné, žádné kouřové clony, ukrývání se za péči o zdraví, řeči o důstojnosti. Prostě chtěli víc. A dostali. Krize nekrize. To učitelé mají ve zvyku halit své platové požadavky do kouřové clony především péče o vzdělávání. Když chcem zvýšit atraktivnost profese, vymyslíme si fiktivní horizontální kariéru a přejmenujeme profesi v duchu kosmetičky podlahových krytin. Chybí nám jednota lékařů, jejich sebevědomí a také nátlakové možnosti.
a chybí mi tam e, chceme
Přidat komentář
Zajímavý článek.