
Mezigenerační spolupráce, solidarita a dialog
Mám za to, že největší pozornost laické i odborné veřejnosti, která se zabývá vzděláváním, přitahuje základní školství. Předškolní vzdělávání postupně získává na váze, ale myslí se jím nejčastěji rozvoj dětí v mateřské škole. Vzdělávání dětí ve věku do tří let je stále nějak mimo zorné pole. Přitom se v něm děje mnoho zajímavého a hlavně … důležitého.
Podílel jsem se jako konzultant na projektu Péče o děti jako mezigenerační most a rád jsem přijal nabídku, abych sepsal úvodní kapitolu připravované metodiky. Mohl jsem si díky tomu utřídit myšlenky k tématu mezigenerační spolupráce, tak důležité i ve světě vzdělávání … formální i neformální vzdělávání je většinou postaveno na tom, že příslušníci starší generace se snaží ovlivnit tu mladší.
Text má vyjít na papíru, nerad bych, aby z tiskárny vylezl bezduchý nebo zbytečný text. Rád bych se proto podělil se čtenáři blogu EduInu o několik myšlenek, které mě nad tímto tématem napadly, a budu vděčný za jejich komentáře.
Tedy:
Rozdíly mezi generacemi narůstají. Šance na jejich tvůrčí spolupráci klesají. Potřeba podpory solidarity stoupá. Péče o dítě je bezednou studnou živé vody příležitostí pro dialog všech generací.
Připomeňme si několik skutečností, které všechny známe a vnímáme, ale často si plně neuvědomujeme sílu jejich dopadu poté, co se sečte jejich váha.
Generace si jsou stále vzdálenější. Doba početí prvního dítěte se neustále zvyšuje. Za posledních 20 let v průměru o 5 let. Ženy i muži se často stávají rodiči ve věku, kdy se jejich rodiče stávali prarodiči.
Vznikají “mezigenerační rozdíly v jedné generaci”. Zvyšuje se rozptyl věku rodičů dětí narozených ve stejném roce. Některým je 20 let, některým 40. V každé větší skupině dětí můžete mezi jejich rodiči nalézt rozdíl celé jedné generace.
Změny jsou rychlejší a hlubší. Po tisíce let žili lidé převážně na vesnicích, stačilo jedno století a žijí převážně ve městech. Díky automobilové dopravě se města rozprostírají po krajině, ale lidé už budou žít převážně v klimatizovaných místnostech, autě a ve virtuálním prostředí. Nebude to trvat ani tisíc, ani sto let… stihneme to za jednu nebo dvě generace. Mění se prostředí a mění se i naše chování v něm. Jako děti byly dnešní prababičky ohromeny televizí, dnešní babičky barevnou televizí, dnešní rodiče bohatstvím programů v televizi… dnešní děti už televize nezajímá. Zajímá je obrazovka jako prostředek pro ovládání (virtuální, sociální, …) reality. Zatímco tři generace televizi používaly stejným způsobem (sledováním, co se v ní děje), ta další má radikálně jiný přístup (spoluvytváří to, co obrazovka ukazuje). Takových příkladů můžeme najít nepřeberné množství (v dopravních či komunikačních prostředcích, ve stravovacích návycích atd. atd.).
Shrnuto: Dnes spolu žijící generaci jsou si mezi sebou vzdálenější než všechny spolu žijící generace v minulosti.
Základem mezigenerační spolupráce napříč všemi kulturami byla rodina. Dnes už ne. Tradiční rodina přestává existovat, moderní se rozpadá. Z nukleárních rodin se stávají nukleonové – ještě menší než je model máma-táta-děti. Roste i vzdálenost mezi prarodiči a vnoučaty – geografická, ekonomická i sociální a hodnotová. Dnešní rodiče jsou méně závislí na svých vlastních rodičích, pořizují si samostatné bydlení, rozhodují se o svých kariérách… a také o svých vztazích a o způsobu výchovy. Generace dnešních “nukleonových” rodičů už nezažila dětství v široké rodině, jejich rodiče – příslušníci generace nukleárních rodin – ještě ano. Představa o tom, co je to rodina, se mezi generacemi různí daleko větší měrou než jak tomu bylo v předchozích generacích. Představa dnešních malých dětí o tom, co je to rodina, co je jejím smyslem a kdo (všechno) je jejím členem, bude ještě více odlišná.
Shrnuto: Mezigenerační spolupráce ztratila svého přirozeného nositele a tvůrce.
Proč mluvíme o mezigenerační spolupráci a ne mezigenerační solidaritě? Je přece v ohrožení, už jen z důvodu materiálního zajištění, nejčastějšího zdroje konfliktů mezi lidmi. Dnešní generace rodičů platí prostřednictvím povinných odvodů státu důchody svým rodičům, na ten vlastní si ale musí sama našetřit. Vedle toho bude často až do stáří splácet náklady na pořízení vlastního bydlení. Ponese vysoké náklady na vzdělání svých dětí, které bude v průměru o pět let delší než bylo jejich vlastní a o deset let než tomu bylo u dnešních prarodičů. Po celou dobu budou živit své, třeba již dávno plnoleté, “děti”. Příslušníci dnešní “sendvičové” generace brzy zjistí, že při péči o své vlastní dětí a své vlastní rodiče jí nezbyly zdroje na péči o sebe sama. Vnímají dnešní dědové a babičky tíži dnešního rodičovského údělu? Jsou připraveni nabídnout své zdroje, uskromnit své potřeby? Kladná odpověď bývá tak daleko, jak daleko je jejich rodina.
Všechny dnešní generace žijí více v institucích než v rodinách. Děti tráví více času se svými učiteli než rodiči, dospělí se svými kolegy než partnery, starší lidé s ostatními staršími lidmi ve formálních i neformálních komunitách. Budoucnost mezigenerační solidarity je proto ve spolupráci realizované v institucích.
Nejpřirozenější takovou institucí je ta, která pečuje o malé dítě. Dnešní malé děti totiž mají velmi podobné potřeby jako malé děti před stem nebo tisícem nebo statisícem let. Mají potřebu lásky, bezpečí, přijetí, učení se novému, chtějí se hýbat a jíst, rozkládat a skládat věci kolem sebe… V prostředí pečujícím o malé dítě se mohou přirozeně stýkat zástupci různých generací a v různých rolích. Třiadvacetiletá pečovatelka může komunikovat se čtyřicetiletou prvorodičkou stejně jako šedesátiletá učitelka s třicetiletým tátou školáka. Budou řešit situace, které se týkají jich obou, příslušníků dvou generací, v zájmu generace třetí, nejmladší. Každý se snaží nabídnout to, o čem je přesvědčen, že je pro dítě nejlepší. Předpokladem nekonfliktního dialogu mezi příslušníky různých generací je vědomí, že jsme každý vyrůstal ve velmi odlišném prostředí. Není třeba zkoumat, které je “to správné”, protože naše původní prostředí už stejně neexistuje, nikdy se nevrátí. Můžeme si proto navzájem bezpečně nabízet inspiraci a hledat spolu způsob, jak podpořit vývoj dítěte v dnešní době, v jeho prostředí. Při takovém hledání se můžeme vzájemně poznávat, navzájem se přijímat a podporovat. Základem dobrého soužití různých generací je jejich dialog. A dialog vzniká jen tam, kde vznikají společné hodnoty. Péče o dítě je univerzální pojítko všech generací. A bude tomu tak i nadále, přes všechny změny, které nás čekají.
Psáno jako předmluva metodické publikace projektu Péče o dítě jako mezigenerační most.
5 Komentáře
Nikolo, díky za zajímavé postřehy. Já jsem se nedávno připravoval na konferenci, která byla o seniorech a hledal jsem, různé inspirace spolupráce mladé a starší generace. To co mě opravdu zaujalo, že v zahraničí (Německu) se například mateřská centra přeměňují na mezigenerační centra, kde se potkávají staří a mladí. A je to postavené na tom, že například mladé rodiny zde mohou hledat pomoc starších (seniorů) mimo svoji rodinu s pomocí, radou, učením věcí, které si holt v rámci rodiny již nepředáváme. Myslím si, že je to moc zajímavý koncept. Dokonce existuje projekt, kde vyloženě ženy seniorky vypomáhají novopečeným maminkám.
Díky za komentář. Se seniory pracuje vícero rodinných center i u nás, např. RC MUM Horní Počernice (tuším, že k tomu dokonce zpracovávali metodiku). Některá centra navazují spolupráci s KLASy (Kluby aktivních seniorů), např. Pexeso Zbraslav. A při některých centrech nastupují věkem babičky do role lektorek kurzů pro rodiče nebo učitelopečovatelek. Dobře v tomhle ohledu fungují rodinná centra při charitách.
Dobrý den,
pane Křístka ráda bych si s Vámi domluvila schůzku, ale bohužel nemám na Vás žádný kontakt.
Měla jsem tu čest se s Vámi vidět na kurzu Lektor práce s rodinou v Karlových Varech.
Ráda bych si založila vlastní společnost, ale potřebovala bych od Vás se spousta věcmi poradit.
Tímto Vás prosím, zda by jste mne kontaktoval na domluvení schůzky ne tel. 777 153 564.
S pozdravem
Jana Kuchařová
Dobrý den, ozvu se Vám na uvedené kontakty. Hezký den, NK
Náhodou jsem zabrousil po dvou letech k tomuto článku… a vlastně bych ho znovu podepsal… kromě jednoho pojmu, kterým je „sendvičová generace“. Při rozhovoru s jedním výzkumníkem mě nedávno napadl termín BigMeková genereace – nejde teď o kvalitu stravování jako spíše o obraz toho, že díky prodlužující se délce dožití už je ten sendvič dvoupatrový – pokud nepočnu až po čtyřicítce, starám se nějaký čas o své děti, o své rodiče a své prarodiče. Ta péče nemusí být nijak intenzivní, ale už jen objezdit jednou za čtvrt roku všechny prarodiče sešívaných rodin… a i kdybych s nimi nebyl v častém fyzickém kontaktu, podílím se na financování systému, který o ně pečuje. Dost mě to trklo při jedné rodinné oslavě, kdy jsem byl v kruhu tuctu svých nejbližších příbuzných jediný „ekonomicky činný“ (dále byly u stolu děti, sestra – matka na mateřské a prarodiče). Změna nastane ve chvíli, kdy někdo z nás umře, nebo někdo další začne pracovat (nějak vytěsňuju další možnost, že přestanu sám pracovat :)). Dost proto přemýšlím o vztahu pojmů „práce“ a „zaměstnání“… a že je mnoho důvodů, proč bychom měli počítat s tím, že i děti i seniory bychom měli pro práci podporovat (těší mě, že i NOZ dětem ukládá povinnost se podílet na domácích pracech)… a tomu že by měl pomáhat i systém celoživotního vzdělávání.